Page 18 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 40/2016
P. 18
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 40/2016
PŘÍRODNÍ ZAJÍMAVOSTI V LOUŽNICI
Myslíte si, že u nás není nic zajímavého? Že jsme jen obec, kterou protíná mezinárodní silnice I/10?
Tak to jste na omylu, v této rubrice Vám přinášíme zajímavosti z přírody v naší obci, ať už se jedná o faunu, floru či
geologii. Pokud o něčem zajímavém sami víte, budeme rádi, když se s námi podělíte. Je důležité znát naši krajinu a
obec, abychom ji také mohli chránit a být na ni pyšní.
Často se stávalo, že během plavání v koupališti, vylekala koupající užovka, která plavala
z jednoho břehu na druhý.
UŽOVKA
Tohoto u nás prozatím nejhojnějšího hada lze bezpečně poznat podle žlutých až
oranžových půlměsíčků za hlavou. Zbytek těla má zbarvení značně variabilní (podle
prostředí kde žije). Většina užovek tohoto druhu má na zádech kýlnaté šupiny v různých
odstínech šedé a na břiše žluté až oranžové. Hlavu má zřetelně oddělenou od zbytku těla,
které může měřit až 150 cm. Ve volné přírodě však zřídka kdy potkáme užovku obojkovou delší než 1 metr. V
poměru k tělu má poměrně dlouhý ocas. Celé tělo nejen užovky, ale i ostatních hadů, je na omak suché, šupinaté
a příjemně chladivé. V žádném případě není slizké, jak si myslí lidé, kteří se hadů štítí či bojí. Doporučuji si
nějakého neškodného hada, třeba užovku obojkovou, vzít u nějakého chovatele do ruky. Je to úžasně uklidňující
a příjemný pocit.
Vyskytuje se po celé Evropě, západní Asii a severní Africe. Spolu se zmijí patří mezi hady s nejsevernějším místem
výskytu vůbec. Lze ji nalézt i těsně za polárním kruhem. Nejradši obývá břehy jezer, řek, potoků a tůní. Patří mezi
známé obyvatele mokřadů a bažin. Také se ráda vyhřívá v suchých štěrkovnách či lomech. Preferuje spíše nížiny,
ale občas zavítá i do vyšších nadmořských výšek.
Vzhledem k tomu, že ráda obývá břehy vodních ploch, není divu, že patří mezi výborné plavce a potápěče. Ve
vodě tráví poměrně hodně času, protože mezi její hlavní potravu patří především vodní živočichové jako menší
rybky nebo čolci, nepohrdne ani žábou či dešťovkou. Pro zpestření jídelníčku si občas uloví nějakou tu ještěrku či
hlodavce. Důsledně se vyhýbá kuňkám a mlokům. Tyto druhy, totiž vylučují toxin, který je pro užovku jedovatý.
Ačkoli jako většina užovek má i užovka obojková jed, není schopna ho použít. Chybí ji totiž funkční jedový kanálek
s vývodem do zubů. Je všeobecně známo, že užovka nepatří mezi škrtiče, takže má jedinou možnost - svou kořist
polykat živou.
Díky absenci jedového kanálku je naprosto neškodná i pro člověka.
Užovka, jako ostatně všichni hadi, nejvíce spoléhají na svůj hmat a cit pro otřesy půdy. Jejich lovecká technika
tedy spočívá v tom, že se snaží svoji kořist vyplašit, aby se pro ne stala lépe viditelnou. Ve většině případů užovky
polykají svoji kořist tak, jak ji chytí. Nesnaží se ji nějak obracet. Pouze u ryb, díky ostrým šupinám, upřednostňuje
polykání po směru růstu šupin, a u žab, které se nafoukly, raději spolkne nejprve zadní a pak přední část. Lépe se
tak ze žáby dostane všechen vzduch a splaskne.
Pokud je užovka zahnána do úzkých a musí se nějak bránit, málokdy používá kousnutí. Snaží se nepřítele zastrašit
hlasitým syčením, zploštěním těla,
nafukováním krku a zvláštními
zuřivými pohyby. Další metodou
obrany je tzv. thanatóza - schopnost
tvářit se jako mrtvý. Užovka se otočí
břichem nahoru, otevře tlamu a
jazyk nechá volně viset. Zornice
vytočí k okraji a z kloaky začne
vylučovat sekret, který svou "vůní"
připomíná mršinu. I přes tuto
techniku se však stávají kořistí kun,
jezevců, lišek, ježků a některých
ptáků. Na mláďatech užovky si
pochutnají třeba i ryby nebo potkani.
Snůšku vajec dokáží zdecimovat i
docela malí mravenci.
Užovky se začínají pářit koncem
května. Asi měsíc po opuštění zimního úkrytu (u vody pod kameny, ve spárách skal či kompostu) a po prvním
jarním svlékání. Potom, co se některému ze samců podaří vyhrát tlačenici se svými soky a samici oplodní, trvá
zhruba dva měsíce, než samice naklade na nějakém bezpečném místě vajíčka. Podle její velikosti a tělesné
kondice jich může být až šedesát. Obvykle je to kolem 30-ti vajíček. Mláďata se líhnou po 8 až 10 dnech a měří
15 až 20 cm.
Tento druh je zvláště chráněn podle vyhlášky 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb.
18
PŘÍRODNÍ ZAJÍMAVOSTI V LOUŽNICI
Myslíte si, že u nás není nic zajímavého? Že jsme jen obec, kterou protíná mezinárodní silnice I/10?
Tak to jste na omylu, v této rubrice Vám přinášíme zajímavosti z přírody v naší obci, ať už se jedná o faunu, floru či
geologii. Pokud o něčem zajímavém sami víte, budeme rádi, když se s námi podělíte. Je důležité znát naši krajinu a
obec, abychom ji také mohli chránit a být na ni pyšní.
Často se stávalo, že během plavání v koupališti, vylekala koupající užovka, která plavala
z jednoho břehu na druhý.
UŽOVKA
Tohoto u nás prozatím nejhojnějšího hada lze bezpečně poznat podle žlutých až
oranžových půlměsíčků za hlavou. Zbytek těla má zbarvení značně variabilní (podle
prostředí kde žije). Většina užovek tohoto druhu má na zádech kýlnaté šupiny v různých
odstínech šedé a na břiše žluté až oranžové. Hlavu má zřetelně oddělenou od zbytku těla,
které může měřit až 150 cm. Ve volné přírodě však zřídka kdy potkáme užovku obojkovou delší než 1 metr. V
poměru k tělu má poměrně dlouhý ocas. Celé tělo nejen užovky, ale i ostatních hadů, je na omak suché, šupinaté
a příjemně chladivé. V žádném případě není slizké, jak si myslí lidé, kteří se hadů štítí či bojí. Doporučuji si
nějakého neškodného hada, třeba užovku obojkovou, vzít u nějakého chovatele do ruky. Je to úžasně uklidňující
a příjemný pocit.
Vyskytuje se po celé Evropě, západní Asii a severní Africe. Spolu se zmijí patří mezi hady s nejsevernějším místem
výskytu vůbec. Lze ji nalézt i těsně za polárním kruhem. Nejradši obývá břehy jezer, řek, potoků a tůní. Patří mezi
známé obyvatele mokřadů a bažin. Také se ráda vyhřívá v suchých štěrkovnách či lomech. Preferuje spíše nížiny,
ale občas zavítá i do vyšších nadmořských výšek.
Vzhledem k tomu, že ráda obývá břehy vodních ploch, není divu, že patří mezi výborné plavce a potápěče. Ve
vodě tráví poměrně hodně času, protože mezi její hlavní potravu patří především vodní živočichové jako menší
rybky nebo čolci, nepohrdne ani žábou či dešťovkou. Pro zpestření jídelníčku si občas uloví nějakou tu ještěrku či
hlodavce. Důsledně se vyhýbá kuňkám a mlokům. Tyto druhy, totiž vylučují toxin, který je pro užovku jedovatý.
Ačkoli jako většina užovek má i užovka obojková jed, není schopna ho použít. Chybí ji totiž funkční jedový kanálek
s vývodem do zubů. Je všeobecně známo, že užovka nepatří mezi škrtiče, takže má jedinou možnost - svou kořist
polykat živou.
Díky absenci jedového kanálku je naprosto neškodná i pro člověka.
Užovka, jako ostatně všichni hadi, nejvíce spoléhají na svůj hmat a cit pro otřesy půdy. Jejich lovecká technika
tedy spočívá v tom, že se snaží svoji kořist vyplašit, aby se pro ne stala lépe viditelnou. Ve většině případů užovky
polykají svoji kořist tak, jak ji chytí. Nesnaží se ji nějak obracet. Pouze u ryb, díky ostrým šupinám, upřednostňuje
polykání po směru růstu šupin, a u žab, které se nafoukly, raději spolkne nejprve zadní a pak přední část. Lépe se
tak ze žáby dostane všechen vzduch a splaskne.
Pokud je užovka zahnána do úzkých a musí se nějak bránit, málokdy používá kousnutí. Snaží se nepřítele zastrašit
hlasitým syčením, zploštěním těla,
nafukováním krku a zvláštními
zuřivými pohyby. Další metodou
obrany je tzv. thanatóza - schopnost
tvářit se jako mrtvý. Užovka se otočí
břichem nahoru, otevře tlamu a
jazyk nechá volně viset. Zornice
vytočí k okraji a z kloaky začne
vylučovat sekret, který svou "vůní"
připomíná mršinu. I přes tuto
techniku se však stávají kořistí kun,
jezevců, lišek, ježků a některých
ptáků. Na mláďatech užovky si
pochutnají třeba i ryby nebo potkani.
Snůšku vajec dokáží zdecimovat i
docela malí mravenci.
Užovky se začínají pářit koncem
května. Asi měsíc po opuštění zimního úkrytu (u vody pod kameny, ve spárách skal či kompostu) a po prvním
jarním svlékání. Potom, co se některému ze samců podaří vyhrát tlačenici se svými soky a samici oplodní, trvá
zhruba dva měsíce, než samice naklade na nějakém bezpečném místě vajíčka. Podle její velikosti a tělesné
kondice jich může být až šedesát. Obvykle je to kolem 30-ti vajíček. Mláďata se líhnou po 8 až 10 dnech a měří
15 až 20 cm.
Tento druh je zvláště chráněn podle vyhlášky 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb.
18
