Page 16 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 10/2015
P. 16
ŽNICKÁ KRONIKA HISTORIE
Z Loužnické kroniky:
Bylo to na počátku dubna 1946,
kdy do porotní síně v Praze na
Pankráci bylo přivedeno šestnáct
zločinců. Jména neuvádím, jsou
všechny zapsány v soudních
spisech. Co říkali o Lidicích?
Zapírali. Snažili se svalovat vinu
jeden na druhého. Nižší na
vyššího. Nezrcadlí se právě v této
obhajobě zrůdnost nacismu?
Nehájí se podobně všichni
souzení váleční zločinci? Důkazy
a svědkové rozmělnili jejich
obhajobu. V této společnosti
vrahů dominoval též zástupce
domácích zrádců. Továrník Pála
ze Slaného, byl sice souzen
zvlášť, stál však u začátku
smutného příběhu, na jehož
konci byla tragédie Lidice.
Zatahujeme oponu za těmito
zločinci. Pokud jejich jména
budou v paměti a nebudou zapomenuta, budou proklínána na věky.
A Lidice, které před 25 léty chtěli zničit, žijí.
Žijí novým životem nedaleko staré obce, uprostřed rozkvetlých záhonů růží z celého světa. Půda Lidic je prosáklá
krví nevinných mužů i proudy horkých slz nevinných žen a dětí.
Z tak zrosené země ať vzrůstají jen květy a ať všední život nerozpoutává se svými stíny a nevkusy na místech,
které lze světiti jen pietními vzpomínkami.
Ani hrob oběti nebyl otevírán, pokoj dán pozůstatkům padlých, leží v rodné půdě, v české zemi, kterou zpěvem
národní hymny oslavovala jejich ústa. Na místě staré obce dle plánu architekta uměle vytvořena přírodní
rezervace, jakýsi posvátný háj a bylo stavěno co nejméně.
Jen v blízkosti hrobů, důstaojný pomník a jména všech mužů, kteří tu byli povražděni. Na jiném památníku jména
všech žen, které zemřely v koncentračních táborech a jména všech dětí z Lidic, jež krutý osud vložil do spárů
gestapáků a esesmanů.
Úmyslně popisuji tragédii našich Lidic obšírněji poněvadž v součastné době, kdy svět je zmítán událostmi, které
dovedeny až do svého strašného konce, by mohly otřást celou lidskou civilizací. Nežijeme v lehké a snadné éře a
naše století, které za nedlouho vstoupí do své poslední třetiny, se vyznačuje tolika dramatickými událostmi, kolik
se jich neudálo v žádné jiné epoše před tím. Dvě světové války a mezi nimi nástup fašistického moru, pak
mnohaletá studená válka, která každým okamžikem hrozila vypuknout ve válku horkou a nyní stále trvající období
nejistot, co bude zítra, jaká bouře, jaký uragán, rozpoutaný ne přírodou, ale lidmi zachvátí svět.
Kdybychom posuzovali náš život a naše perspektivy jen z těchto hledisek, museli bychom propadnout nejhlubšímu
pesimismu, fatalisticky se smířit s tím, že lidstvu není pomoci, že se vždy znovu a znovu střemhlav řítí do stále
strašnější zkázy.
V dějinách se nejednou prosadilo právo hrubé síly a moci. A bohužel, ani dnes tomu není často jinak. Proti těm,
kdo toto právo považují za právo jediné a rozhodující, nezbývá než opět postavit násilí a moc.
Přesto však všechna naděje nás lidí spočívá v tom, že postupně odrosteme tomuto zvířecímu pojetí a nastolíme
společnost, kde by se člověkovy kvality prosazovaly ve vyšší formě soutěžení, která předpokládá solidaritu a
spolupráci.
Foto: Lidické ženy a děti v roce 1946 na místě vypálených Lidic
Pokračování příště……
16
Z Loužnické kroniky:
Bylo to na počátku dubna 1946,
kdy do porotní síně v Praze na
Pankráci bylo přivedeno šestnáct
zločinců. Jména neuvádím, jsou
všechny zapsány v soudních
spisech. Co říkali o Lidicích?
Zapírali. Snažili se svalovat vinu
jeden na druhého. Nižší na
vyššího. Nezrcadlí se právě v této
obhajobě zrůdnost nacismu?
Nehájí se podobně všichni
souzení váleční zločinci? Důkazy
a svědkové rozmělnili jejich
obhajobu. V této společnosti
vrahů dominoval též zástupce
domácích zrádců. Továrník Pála
ze Slaného, byl sice souzen
zvlášť, stál však u začátku
smutného příběhu, na jehož
konci byla tragédie Lidice.
Zatahujeme oponu za těmito
zločinci. Pokud jejich jména
budou v paměti a nebudou zapomenuta, budou proklínána na věky.
A Lidice, které před 25 léty chtěli zničit, žijí.
Žijí novým životem nedaleko staré obce, uprostřed rozkvetlých záhonů růží z celého světa. Půda Lidic je prosáklá
krví nevinných mužů i proudy horkých slz nevinných žen a dětí.
Z tak zrosené země ať vzrůstají jen květy a ať všední život nerozpoutává se svými stíny a nevkusy na místech,
které lze světiti jen pietními vzpomínkami.
Ani hrob oběti nebyl otevírán, pokoj dán pozůstatkům padlých, leží v rodné půdě, v české zemi, kterou zpěvem
národní hymny oslavovala jejich ústa. Na místě staré obce dle plánu architekta uměle vytvořena přírodní
rezervace, jakýsi posvátný háj a bylo stavěno co nejméně.
Jen v blízkosti hrobů, důstaojný pomník a jména všech mužů, kteří tu byli povražděni. Na jiném památníku jména
všech žen, které zemřely v koncentračních táborech a jména všech dětí z Lidic, jež krutý osud vložil do spárů
gestapáků a esesmanů.
Úmyslně popisuji tragédii našich Lidic obšírněji poněvadž v součastné době, kdy svět je zmítán událostmi, které
dovedeny až do svého strašného konce, by mohly otřást celou lidskou civilizací. Nežijeme v lehké a snadné éře a
naše století, které za nedlouho vstoupí do své poslední třetiny, se vyznačuje tolika dramatickými událostmi, kolik
se jich neudálo v žádné jiné epoše před tím. Dvě světové války a mezi nimi nástup fašistického moru, pak
mnohaletá studená válka, která každým okamžikem hrozila vypuknout ve válku horkou a nyní stále trvající období
nejistot, co bude zítra, jaká bouře, jaký uragán, rozpoutaný ne přírodou, ale lidmi zachvátí svět.
Kdybychom posuzovali náš život a naše perspektivy jen z těchto hledisek, museli bychom propadnout nejhlubšímu
pesimismu, fatalisticky se smířit s tím, že lidstvu není pomoci, že se vždy znovu a znovu střemhlav řítí do stále
strašnější zkázy.
V dějinách se nejednou prosadilo právo hrubé síly a moci. A bohužel, ani dnes tomu není často jinak. Proti těm,
kdo toto právo považují za právo jediné a rozhodující, nezbývá než opět postavit násilí a moc.
Přesto však všechna naděje nás lidí spočívá v tom, že postupně odrosteme tomuto zvířecímu pojetí a nastolíme
společnost, kde by se člověkovy kvality prosazovaly ve vyšší formě soutěžení, která předpokládá solidaritu a
spolupráci.
Foto: Lidické ženy a děti v roce 1946 na místě vypálených Lidic
Pokračování příště……
16
