Page 14 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 30/2015
P. 14
LOUŽNICKÉ TRADICE
ŽNĚ
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy,
pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček. Když
přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s
nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení
nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně
kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po
hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit,
aby se sklidilo šťastně. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K
večeru se ze snopů stavěli panáci.
Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby
čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené
se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se vázalo
několik pověr. Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad
pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas
protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi
ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy
tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší
práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého
krále. Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali a přitom
se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl
svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka
nebo žnečka položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na zem a přitom říkala:
„Poníženě vítáme, my to právo máme
svázati císaře i krále. I my to právo máme,
vyprositi na soudek piva i na sklenici vína,
by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu
hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu
dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský
království“. Když došlo na odvoz obilí z pole,
zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka,
hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil
ve vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí ve
stodole neshoří. Při cestě z pole nesměl
hospodář celou cestu promluvit. Tím
ochránil obilí před hlodavci. Hráči, karbaníci
a milovníci číselné loterie si brali hrst obilí
sváženého z pole doma pod polštář. Sny,
které si jim tu noc zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o budoucí výhře.
DOŽÍNKY
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď veselila na
účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný
věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak
doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a
hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené
„živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy
slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec
s obilí. Na Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se
rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu otevřel
prvním tancem hospodář s hospodyní. Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla chybět muzika, dobrá
nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako takové byly
památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům úrody.
Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci mladého
osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel. Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí
pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že
poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
14
ŽNĚ
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy,
pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček. Když
přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s
nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení
nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně
kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po
hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit,
aby se sklidilo šťastně. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K
večeru se ze snopů stavěli panáci.
Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby
čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené
se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se vázalo
několik pověr. Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad
pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas
protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi
ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy
tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší
práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého
krále. Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali a přitom
se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl
svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka
nebo žnečka položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na zem a přitom říkala:
„Poníženě vítáme, my to právo máme
svázati císaře i krále. I my to právo máme,
vyprositi na soudek piva i na sklenici vína,
by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu
hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu
dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský
království“. Když došlo na odvoz obilí z pole,
zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka,
hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil
ve vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí ve
stodole neshoří. Při cestě z pole nesměl
hospodář celou cestu promluvit. Tím
ochránil obilí před hlodavci. Hráči, karbaníci
a milovníci číselné loterie si brali hrst obilí
sváženého z pole doma pod polštář. Sny,
které si jim tu noc zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o budoucí výhře.
DOŽÍNKY
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď veselila na
účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný
věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak
doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a
hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené
„živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy
slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec
s obilí. Na Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se
rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu otevřel
prvním tancem hospodář s hospodyní. Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla chybět muzika, dobrá
nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako takové byly
památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům úrody.
Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci mladého
osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel. Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí
pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že
poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
14
