Page 26 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 23/2018
P. 26
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 23/2018
LOUŽNICKÉ TRADICE
SVATOJÁNSKÁ NOC
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se jedná
o pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a proto tento
den zasvětila Sv.Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc zvláštní moc,
protože ze země vyvěrá obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v tuto dobu bývají
teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a zjevují se dobrým
lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z těchto bylin je
třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a omlazují, je dobré udělat si koupel z těchto bylinek,
člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása vystoupí z nitra na povrch. Podmínkou je
samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry: lesní žínky lákají k tanci mládence,
kterého potom utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci
kapradí se zlatými výtrusy, před tím se rozestoupí skála a
objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může zajistit
neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a ochránit
ho před temnými silami. Nedělky nosily za pasem
třezalku proti uhranutí a na ochranu dítěte, aby jej
neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata trhala devatero
kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani promluvit, kvítí si
dala pod polštář a ve snu se jí zjevil její milý. Oblíbenou
tradicí bylo a je skákání přes ohně tak hezky ztvárněné ve
filmu Babička, kde přes oheň skáče nebojácná Viktorka.
Tato veselice, která vyžaduje mnohdy velkou odvahu,
zajišťovala zdraví a svěžest a byla právě tím slavným vítáním léta,
hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým podtextem konaná u většiny evropských národů (včetně
Slovanů) na počest slunce a letního slunovratu. Podstata slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí pravděpodobně z
keltské, resp. keltsko-germánské mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí závislosti člověka na
cyklických proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech a rituálech. Víra, že v noci
na 24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté poklady, rostliny získávají léčivou moc
ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila vlastní
kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská noc). V lidové tradici však i nadále přežívaly četné
pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí lidového folklóru (skákání přes oheň, házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že byl
ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve světnici
se za trám dávalo „svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ
POSTÝLKA“. Svátečně oděni občané,
natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez,
heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé
růže ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod
stůl, ozdobily svatými obrázky a
věřili, že si tam v noci přijde
svatý Jan odpočinout. Postýlku
tam nechávali až 8 dní, poté
koření nasušili a používali je
například do koupele nebo k
léčení dobytka. Místy rodiče
vkládali do svatojánské
postýlky malou nadílku nebo
peníz pro děti. V některých rodinách se těmito květy zdobily celé
setnice.
26
LOUŽNICKÉ TRADICE
SVATOJÁNSKÁ NOC
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se jedná
o pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a proto tento
den zasvětila Sv.Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc zvláštní moc,
protože ze země vyvěrá obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v tuto dobu bývají
teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a zjevují se dobrým
lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z těchto bylin je
třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a omlazují, je dobré udělat si koupel z těchto bylinek,
člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása vystoupí z nitra na povrch. Podmínkou je
samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry: lesní žínky lákají k tanci mládence,
kterého potom utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci
kapradí se zlatými výtrusy, před tím se rozestoupí skála a
objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může zajistit
neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a ochránit
ho před temnými silami. Nedělky nosily za pasem
třezalku proti uhranutí a na ochranu dítěte, aby jej
neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata trhala devatero
kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani promluvit, kvítí si
dala pod polštář a ve snu se jí zjevil její milý. Oblíbenou
tradicí bylo a je skákání přes ohně tak hezky ztvárněné ve
filmu Babička, kde přes oheň skáče nebojácná Viktorka.
Tato veselice, která vyžaduje mnohdy velkou odvahu,
zajišťovala zdraví a svěžest a byla právě tím slavným vítáním léta,
hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým podtextem konaná u většiny evropských národů (včetně
Slovanů) na počest slunce a letního slunovratu. Podstata slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí pravděpodobně z
keltské, resp. keltsko-germánské mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí závislosti člověka na
cyklických proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech a rituálech. Víra, že v noci
na 24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté poklady, rostliny získávají léčivou moc
ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila vlastní
kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská noc). V lidové tradici však i nadále přežívaly četné
pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí lidového folklóru (skákání přes oheň, házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že byl
ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve světnici
se za trám dávalo „svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ
POSTÝLKA“. Svátečně oděni občané,
natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez,
heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé
růže ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod
stůl, ozdobily svatými obrázky a
věřili, že si tam v noci přijde
svatý Jan odpočinout. Postýlku
tam nechávali až 8 dní, poté
koření nasušili a používali je
například do koupele nebo k
léčení dobytka. Místy rodiče
vkládali do svatojánské
postýlky malou nadílku nebo
peníz pro děti. V některých rodinách se těmito květy zdobily celé
setnice.
26
