Page 22 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 17/2017
P. 22
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 17/2017
LOUŽNICKÉ TRADICE
ZAPOMENUTÁ ŘEMESLA
Dříve i v naší obci bylo více různých řemesel, některá jsou již zapomenutá, jiná zmodernizovaná, ale
i tak udržovaná (jako včelař a pastýř – dnes majitel dobytka či jiného domácího zvířectva). Dříve si
museli lidé poradit sami a tak, když tkadlec utkal látku, barvíř ji nabarvil, Bělič ji vypral a
vymandloval, pak se šlo s látkou na trh. To si dnešní děti již ani neumějí představit, znají to jen
z pohádek…
Barvíř - řemeslník používající různých živočišných, rostlinných a minerálních látek k
barvení kůže a ostatních materiálů. První barvíři pracovali ve středověku Orientu a
dlouhou dobu se jejich díla do Evropy dovážely. Až počátkem 13. století se s
barvením začalo také v Evropě, zejména v Itálii a Holandsku. Barvíři zkrášlovali
barvením tkalcovské dílo. Barevné tkaniny byly pro běžnou potřebu příliš vzácné,
proto se ze začátku barvířského řemesla využívalo při barvení tkanin určených k
náboženským obřadům, slavnostním příležitostem apod – jednalo se hlavně o
výrazné barvy (šarlatová a sytě žlutá). Až časem si zejména bohatí lidé nechali své
oděvy také barvit a to hlavně na modré a zelené. Barvení se provádělo vyvářením
tkanin v barvícím roztoku. Šarlat (červená)- kermes = hmyz žijící v jižní Evropě na
dubu - santalové dřevo. Žlutá - škumpa (sumach) – šafrán. Modrá- boryt (rostlina
jižní a střední Evropy)- indych (indická rostlina)- borůvky.
Bělič, mandlíř - bělil utkané plátno a mandloval plátno
Řemeslo se bezprostředně dotýkalo řemesla tkalcovského. Plátna nebyla po utkání
nikdy čistě bílá, a aby dosáhla požadovaného bělostného vzhledu, bylo potřeba je bílit.
Pradávný způsob – používaný dodnes – bylo bílení pomocí vody a slunce, kdy se plátno
rozprostřelo na vzduchu, často se kropilo vodou a zbytek práce vykonalo slunce. Tento
způsob bílení byl ale velmi pracný a zdlouhavý (až 12 týdnů), bílení bylo sice kvalitní,
jelikož vodou a sluncem nebyla nijak narušena vlákna, ale zvyšující se textilní produkce
tento způsob bílení vytlačila.
Ve 14. století u nás vznikla první společná bělidla. Plátno pro svého tkalcovského
mistra bělil, mandloval i barvil tkalcovský tovaryš (učeň). Proces bílení spočíval v
močení nebo loužení, praní a bílení plátna. Plátno se volně naskládalo do velké dřevěné
kádě a dobře se zakryla hrubým plátnem, na které se nasypala vrstva popela, který se
poléval vlažnou vodou tak dlouho, dokud nebylo plátno celé ponořené. V této lázni se
plátno nechalo louhovat 12 hodin. Po vyjmutí se plátno usušilo a proces se opakoval
asi šestkrát, vždy v o kus teplejší lázni.
Plátno se po vybílení naškrobilo namočením v řídké škrobové kaši a navinutím na dvě delší dřevěné hole.
Aby plátno získalo hladkost a lesk, mandlovalo se naškrobené plátno na mandlu. Mandlovací stroje byly hodně
podobné strojům dnešním, kdy se tkanina protáhla mezi dvěma válci.
Brtník - lesní včelař
Brtníci byly původně lidé, kteří se starali o včely zasedlé v dutinách stromů (v brtích). Později
brtníci včelám začali vyrábět umělé dutiny a získávali od včel med každoročně. Na zimu včely v
dutinách zazimovali ucpáním otvoru. Brtnictví se dědilo z otce na syna a patřilo k základním
způsobům využití lesa. Nejstarší lesní včelaři hospodařili svobodně, až později, kdy lesy přecházely
do soukromých rukou, tak bylo včelaření vedlejším produktem jejich vlastníků.
Pastýř - pastýř pásl dobytek, byl členem panské čeledi nebo obecní zaměstnanec, slouha byl
obecní pastýř, ovčák byl pastýř ovcí. Historie pastýřů je dlouhá a sahá až do 11. století.
Poslední pastýři jsou v kronikách zmiňováni ještě koncem 19. století. Společná pastva
začínala na jaře koncem dubna, vždy se začínalo v pondělí, nikdy ne v půlce týdne a
končívala až nástupem zimy. Na lukách se dobytek pásával po sklizni otavy. Úkolem pastýře
bývalo pohlídat dobytek, aby se neztratil, nezranil, nezpůsobil škodu na cizích pozemcích, v
letním období aby se na slunci nepřehřál a nepil studenou vodu – proto se v létě páslo
dvakrát denně, přes horké poledne pastýř zaháněl dobytek domů. Pastýři, který se staral o
dobytek na obecních pastvinách se říkávalo, slouha. Povinnosti měl stejné jako pastýř. Před
vypuštěním dobytka z chléva mu byla do ocasu vpletena červená pentle. O skopový dobytek
se starával ovčák. Ovce vyháněl na zcela jiné pastviny, než ostatní dobytek. Mistr ovčácký
mohl pást, kde chtěl, na panském i selském. Pastýřství nebývalo řemeslo na celý život, obce si většinou pastýře
najímali na jednu sezónu. Dobrým pastýřům se ale dařívalo na svém místě udržet po celý život a své řemeslo
předávali dále svým potomkům. Pastýř míval dlouhý bič a pastýřskou hůl. Na Štědrý den chodíval pastýř po vsi a
troubil pod okny. Koledou dostával i malou vánočku.
22
LOUŽNICKÉ TRADICE
ZAPOMENUTÁ ŘEMESLA
Dříve i v naší obci bylo více různých řemesel, některá jsou již zapomenutá, jiná zmodernizovaná, ale
i tak udržovaná (jako včelař a pastýř – dnes majitel dobytka či jiného domácího zvířectva). Dříve si
museli lidé poradit sami a tak, když tkadlec utkal látku, barvíř ji nabarvil, Bělič ji vypral a
vymandloval, pak se šlo s látkou na trh. To si dnešní děti již ani neumějí představit, znají to jen
z pohádek…
Barvíř - řemeslník používající různých živočišných, rostlinných a minerálních látek k
barvení kůže a ostatních materiálů. První barvíři pracovali ve středověku Orientu a
dlouhou dobu se jejich díla do Evropy dovážely. Až počátkem 13. století se s
barvením začalo také v Evropě, zejména v Itálii a Holandsku. Barvíři zkrášlovali
barvením tkalcovské dílo. Barevné tkaniny byly pro běžnou potřebu příliš vzácné,
proto se ze začátku barvířského řemesla využívalo při barvení tkanin určených k
náboženským obřadům, slavnostním příležitostem apod – jednalo se hlavně o
výrazné barvy (šarlatová a sytě žlutá). Až časem si zejména bohatí lidé nechali své
oděvy také barvit a to hlavně na modré a zelené. Barvení se provádělo vyvářením
tkanin v barvícím roztoku. Šarlat (červená)- kermes = hmyz žijící v jižní Evropě na
dubu - santalové dřevo. Žlutá - škumpa (sumach) – šafrán. Modrá- boryt (rostlina
jižní a střední Evropy)- indych (indická rostlina)- borůvky.
Bělič, mandlíř - bělil utkané plátno a mandloval plátno
Řemeslo se bezprostředně dotýkalo řemesla tkalcovského. Plátna nebyla po utkání
nikdy čistě bílá, a aby dosáhla požadovaného bělostného vzhledu, bylo potřeba je bílit.
Pradávný způsob – používaný dodnes – bylo bílení pomocí vody a slunce, kdy se plátno
rozprostřelo na vzduchu, často se kropilo vodou a zbytek práce vykonalo slunce. Tento
způsob bílení byl ale velmi pracný a zdlouhavý (až 12 týdnů), bílení bylo sice kvalitní,
jelikož vodou a sluncem nebyla nijak narušena vlákna, ale zvyšující se textilní produkce
tento způsob bílení vytlačila.
Ve 14. století u nás vznikla první společná bělidla. Plátno pro svého tkalcovského
mistra bělil, mandloval i barvil tkalcovský tovaryš (učeň). Proces bílení spočíval v
močení nebo loužení, praní a bílení plátna. Plátno se volně naskládalo do velké dřevěné
kádě a dobře se zakryla hrubým plátnem, na které se nasypala vrstva popela, který se
poléval vlažnou vodou tak dlouho, dokud nebylo plátno celé ponořené. V této lázni se
plátno nechalo louhovat 12 hodin. Po vyjmutí se plátno usušilo a proces se opakoval
asi šestkrát, vždy v o kus teplejší lázni.
Plátno se po vybílení naškrobilo namočením v řídké škrobové kaši a navinutím na dvě delší dřevěné hole.
Aby plátno získalo hladkost a lesk, mandlovalo se naškrobené plátno na mandlu. Mandlovací stroje byly hodně
podobné strojům dnešním, kdy se tkanina protáhla mezi dvěma válci.
Brtník - lesní včelař
Brtníci byly původně lidé, kteří se starali o včely zasedlé v dutinách stromů (v brtích). Později
brtníci včelám začali vyrábět umělé dutiny a získávali od včel med každoročně. Na zimu včely v
dutinách zazimovali ucpáním otvoru. Brtnictví se dědilo z otce na syna a patřilo k základním
způsobům využití lesa. Nejstarší lesní včelaři hospodařili svobodně, až později, kdy lesy přecházely
do soukromých rukou, tak bylo včelaření vedlejším produktem jejich vlastníků.
Pastýř - pastýř pásl dobytek, byl členem panské čeledi nebo obecní zaměstnanec, slouha byl
obecní pastýř, ovčák byl pastýř ovcí. Historie pastýřů je dlouhá a sahá až do 11. století.
Poslední pastýři jsou v kronikách zmiňováni ještě koncem 19. století. Společná pastva
začínala na jaře koncem dubna, vždy se začínalo v pondělí, nikdy ne v půlce týdne a
končívala až nástupem zimy. Na lukách se dobytek pásával po sklizni otavy. Úkolem pastýře
bývalo pohlídat dobytek, aby se neztratil, nezranil, nezpůsobil škodu na cizích pozemcích, v
letním období aby se na slunci nepřehřál a nepil studenou vodu – proto se v létě páslo
dvakrát denně, přes horké poledne pastýř zaháněl dobytek domů. Pastýři, který se staral o
dobytek na obecních pastvinách se říkávalo, slouha. Povinnosti měl stejné jako pastýř. Před
vypuštěním dobytka z chléva mu byla do ocasu vpletena červená pentle. O skopový dobytek
se starával ovčák. Ovce vyháněl na zcela jiné pastviny, než ostatní dobytek. Mistr ovčácký
mohl pást, kde chtěl, na panském i selském. Pastýřství nebývalo řemeslo na celý život, obce si většinou pastýře
najímali na jednu sezónu. Dobrým pastýřům se ale dařívalo na svém místě udržet po celý život a své řemeslo
předávali dále svým potomkům. Pastýř míval dlouhý bič a pastýřskou hůl. Na Štědrý den chodíval pastýř po vsi a
troubil pod okny. Koledou dostával i malou vánočku.
22
