Page 9 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 32/2017
P. 9
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 32/2017
HOUBAŘSKÉ OKÉNKO
s Petrem Hamplem
Pravidelně nepravidelně v houbařské sezoně
Otázka: Rostou?
„Prostě – zcela uznávám hlášku Aleše Víta: „Rostou? Ano, ale ne vždycky, ne všude a ne pro každého“.
A moje letité zdůvodnění: „ Houby nejsou fotbal, ani politika. Rostou si, kdy chtějí. Ivánku, kamaráde, nebo - co za to“ u
nich neplatí. A to je ta krása houbaření.
Zde je úryvek z mojí kdysi vydané knížečky „Hubníky a jiná zajímavá jídla z hub“.
52 Příběh třetí
Určitě jste to již někdy zažili. Po delším přemlouvání jste vyrazili s přáteli (zná-
mými, kolegy z práce ap.) na zcela tutová místa. Ještě minulý týden (měsíc, rok, atd.)
se to tu dalo sklízet na nůše. A dnes? Kde nic, tu nic!
Hrdinské kousky z mládí…
Houbařská sezóna roku 2003 byla o poznání slabší, než těch několik předešlých. V podstatě čtvrt roku se houbaři
těšili, že „pozítří začne pršet“. Televizní rosničky ale zarputile trvaly na svém a věštily po celou dobu letní houbař-
ské sezóny nevlídné sucho. Bohužel se nemýlily a navíc – letos v březnu to bylo osm let, kdy odešel na věčnost
náš poslední „Obchodník s deštěm“(Michal Tučný)…
Zkušenější houbaři vyhledávali lokality kolem potoků a v mokřinách vůbec, jenomže ani tam to mnohdy nebylo to
pravé, ořechové.
Přesto jsem v létě 2003 asi dvakrát udělal tu chybu, že jsem „vzal“ někoho na houby. Zpravidla i varovali rodinu,
co bude práce s čištěním, ať si na odpoledne nic nechystají.
Pak jsme odjeli na osvědčená místa, před hvozdy, zaparkovali plechovku – no a to byl asi poslední produktivní
čin dne. Obcházel jsem ta nejzaručenější místa, voda čvachtala pod nohama v rašeliništích, mech se jen zelenal,
ale houby nic.
Ani ťuk, znáte to. Ani prašivka, nic, co by houbu byť jen vzdáleně připomínalo. A já jsem ujišťoval: „Pojď, támhle
pod tou břízou, jsem vloni našel 14 krásných křemenáčů. Březových.“
„Podívej se támhle pod ty smrčky, tam jsem vloni (v roce xy) našel 31 zdravých hřibů.“ A tak dále. Pořád jsem měl
ale pocit, že mi to vzpomínání cosi připomíná. Až mi to sepnulo:
Četl jsem, před léty knihu „ Manželské judo“, od dr. Miroslava Plzáka. A v tom dílečku autor s citlivým nadhledem
uvádí mimo jiné i pasáž s radami pro muže, který v rozhodujícím okamžiku selhal. Ta nejdůležitější věta je, pokud
si vzpomínám, uvedena hned jako
první, pokusím se zhruba citovat:
Pokud už se to nepovede, je nej-
větší pitomost začít vzpomínat
na své hrdinské kousky z mládí.
Tím zklamanou partnerku ob-
vykle ještě dorazíte.“
Doktoru Plzákovi jsem v průběhu
let musel dát mnohokrát za pravdu
i v jiných sférách jeho oboru.
Ale už vím, že výše uvedený výrok
se dá aplikovat na celou škálu lid-
ských činností. I na houbaření.
Kresby věnoval pan Miroslav Smotlacha do mé knížečky „Hubníky a jiná zajímavá jídla z hub!
9
HOUBAŘSKÉ OKÉNKO
s Petrem Hamplem
Pravidelně nepravidelně v houbařské sezoně
Otázka: Rostou?
„Prostě – zcela uznávám hlášku Aleše Víta: „Rostou? Ano, ale ne vždycky, ne všude a ne pro každého“.
A moje letité zdůvodnění: „ Houby nejsou fotbal, ani politika. Rostou si, kdy chtějí. Ivánku, kamaráde, nebo - co za to“ u
nich neplatí. A to je ta krása houbaření.
Zde je úryvek z mojí kdysi vydané knížečky „Hubníky a jiná zajímavá jídla z hub“.
52 Příběh třetí
Určitě jste to již někdy zažili. Po delším přemlouvání jste vyrazili s přáteli (zná-
mými, kolegy z práce ap.) na zcela tutová místa. Ještě minulý týden (měsíc, rok, atd.)
se to tu dalo sklízet na nůše. A dnes? Kde nic, tu nic!
Hrdinské kousky z mládí…
Houbařská sezóna roku 2003 byla o poznání slabší, než těch několik předešlých. V podstatě čtvrt roku se houbaři
těšili, že „pozítří začne pršet“. Televizní rosničky ale zarputile trvaly na svém a věštily po celou dobu letní houbař-
ské sezóny nevlídné sucho. Bohužel se nemýlily a navíc – letos v březnu to bylo osm let, kdy odešel na věčnost
náš poslední „Obchodník s deštěm“(Michal Tučný)…
Zkušenější houbaři vyhledávali lokality kolem potoků a v mokřinách vůbec, jenomže ani tam to mnohdy nebylo to
pravé, ořechové.
Přesto jsem v létě 2003 asi dvakrát udělal tu chybu, že jsem „vzal“ někoho na houby. Zpravidla i varovali rodinu,
co bude práce s čištěním, ať si na odpoledne nic nechystají.
Pak jsme odjeli na osvědčená místa, před hvozdy, zaparkovali plechovku – no a to byl asi poslední produktivní
čin dne. Obcházel jsem ta nejzaručenější místa, voda čvachtala pod nohama v rašeliništích, mech se jen zelenal,
ale houby nic.
Ani ťuk, znáte to. Ani prašivka, nic, co by houbu byť jen vzdáleně připomínalo. A já jsem ujišťoval: „Pojď, támhle
pod tou břízou, jsem vloni našel 14 krásných křemenáčů. Březových.“
„Podívej se támhle pod ty smrčky, tam jsem vloni (v roce xy) našel 31 zdravých hřibů.“ A tak dále. Pořád jsem měl
ale pocit, že mi to vzpomínání cosi připomíná. Až mi to sepnulo:
Četl jsem, před léty knihu „ Manželské judo“, od dr. Miroslava Plzáka. A v tom dílečku autor s citlivým nadhledem
uvádí mimo jiné i pasáž s radami pro muže, který v rozhodujícím okamžiku selhal. Ta nejdůležitější věta je, pokud
si vzpomínám, uvedena hned jako
první, pokusím se zhruba citovat:
Pokud už se to nepovede, je nej-
větší pitomost začít vzpomínat
na své hrdinské kousky z mládí.
Tím zklamanou partnerku ob-
vykle ještě dorazíte.“
Doktoru Plzákovi jsem v průběhu
let musel dát mnohokrát za pravdu
i v jiných sférách jeho oboru.
Ale už vím, že výše uvedený výrok
se dá aplikovat na celou škálu lid-
ských činností. I na houbaření.
Kresby věnoval pan Miroslav Smotlacha do mé knížečky „Hubníky a jiná zajímavá jídla z hub!
9
