Page 8 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 30/2017
P. 8
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 30/2017
ŽELEZNÝ BROD, JIZERSKÉ HORY – Před osmašedesáti
lety stříleli na Souši policisté na mladé kluky. U silnice vedoucí
kolem Souše stojí malý pomníček.
Každý rok se tu na sklonku července schází účastníci jednoho
z nejkrvavějšího dějství z období nástupu komunistické moci.
Letos si připomněli už šedesát osm let od události.
Mladí skauti od Železného Brodu se tu tehdy připravovali na
odchod do ciziny, kde chtěli dále bojovat proti nastupujícímu
režimu. Shoda okolností je však vehnala do léčky. Střílelo se,
policisté použili i kulomet.
„Pepa Veselý, tomu prostříleli obě nohy a nechali ho tam
ležet, skoro vykrvácel. Jindra Kokoška měl prostřelenou ruku,
Radomil Raja průstřel ramene. Při střelbě na ležící kluky
zemřel Tomáš Hübner. A Jirka Hába? Ten se opravdu nevzdal,
na stan použili příslušníci i kulomet. Měl několik průstřelů, i
když v oficiální zprávě SNB tehdy stálo, že nejprve zastřelil
Hübnera a pak sám sebe. Hloupost,“ vzpomněl Robert Hofrichter, muž, kterému událost otočila život nejvíce z celé
skupiny.
STB zatýká ale i přímo v Železném Brodě, protože skautům pomáhali další chlapci. „Přijeli pro mě a mamince řekli, že
se za dvě hodiny vrátím. Protáhlo se to na skoro osm měsíců,“ přiblížil Jaromír Hádek, tehdy sotva patnáctiletý
výrostek. 25. října 1949 Státní soud soudí skupinu, která se vyšetřováním rozrostla na čtyřicet lidí. Před soudem jsou
lidé z Brodu, kteří o činnosti hlavní skupiny věděli a pomáhali, ale i lesníci z Jizerky, kteří chlapcům pomáhali nebo
místní strážník Hladík.
Všichni jsou souzeni pro zločin zákona na ochranu republiky. Hádek je z nich nejmladší a spolu s Mrklasem jsou
zproštěni obžaloby. Oba ale putují do polepšovny v Zámrsku. Robert Hofrichter, jako zástupce Háby, dostal dvacet let
natvrdo a poté putuje po lágrech. Odvezli ho na Bory, tam byl do června 1951, pak jej převezli na Mariánskou na
Jáchymovsku, ale nebyl tam ani dva měsíce. „Pak mě vybrali mezi prvními do tábora Vojna u Příbrami. Byli tam skoro
samí političtí vězni, jednání bachařů a dozorců bylo ještě slušné, cítil jsem se alespoň v rámci možností dobře,“ přiblížil
po čase.
Nejhorší období na něj čeká v listopadu 1952. Do nechvalně proslulého lágru Rovnost na Jáchymovsku eskortovali
všechny, kdo dostal více jak deset let. „Rovnost byl hnusný tábor. Kolikrát jsem si tam říkal, že z něj už nevylezu.
Onemocněl jsem tam, v táboře v únoru 1953 zuřila epidemie infekčního zánětu jater infekční žloutenka,“ vyprávěl
Hofrichter. Následovaly další lágry – Bratrství, Vykmanov, Vojna, Bytíz.
V roce 1962 se dočká amnestie. Ale spousta věcí mu utekla, některé nepřebolely dodnes. „Máma zemřela necelé dva
měsíce před mým propuštěním. Bratr posílal v prosinci 1961 i potvrzení od lékařů, že umírá, ale pustit mě odmítli.
Vyřídil mi to velitel tábora, ale bylo zřejmé, že mu to není příjemné. Nepustili mě ani na pohřeb, i když už věděli, že
půjdu domů na amnestii. Maminka zemřela na konci března, mě pustili v půli května.“
Pracoval pak především na dráze jako posunovač a na nákladních vlacích. Doba, byl rok 1968, se zdála být plná
svobody. Pak ale přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy. V roce 1969 pak Robert Hofrichter, tehdy již s rodinou
odjíždí vlakem do Vídně, odkud se dostává do USA. „Do míst, kde jsem strávil mládí, jsem se poprvé po revoluci vrátil
až v roce 1994, a to dílem tím, že jsem do té doby pracoval. Od toho roku létám do Čech každý rok, někdy i dvakrát.
Později jsem začal přemýšlet o tom, že bych se vrátil, ale nelíbila se mi nálada v české společnosti. Lidé se na politické
vězně a emigranty dívali skrz prsty.“
http://jablonecky.denik.cz/
8
ŽELEZNÝ BROD, JIZERSKÉ HORY – Před osmašedesáti
lety stříleli na Souši policisté na mladé kluky. U silnice vedoucí
kolem Souše stojí malý pomníček.
Každý rok se tu na sklonku července schází účastníci jednoho
z nejkrvavějšího dějství z období nástupu komunistické moci.
Letos si připomněli už šedesát osm let od události.
Mladí skauti od Železného Brodu se tu tehdy připravovali na
odchod do ciziny, kde chtěli dále bojovat proti nastupujícímu
režimu. Shoda okolností je však vehnala do léčky. Střílelo se,
policisté použili i kulomet.
„Pepa Veselý, tomu prostříleli obě nohy a nechali ho tam
ležet, skoro vykrvácel. Jindra Kokoška měl prostřelenou ruku,
Radomil Raja průstřel ramene. Při střelbě na ležící kluky
zemřel Tomáš Hübner. A Jirka Hába? Ten se opravdu nevzdal,
na stan použili příslušníci i kulomet. Měl několik průstřelů, i
když v oficiální zprávě SNB tehdy stálo, že nejprve zastřelil
Hübnera a pak sám sebe. Hloupost,“ vzpomněl Robert Hofrichter, muž, kterému událost otočila život nejvíce z celé
skupiny.
STB zatýká ale i přímo v Železném Brodě, protože skautům pomáhali další chlapci. „Přijeli pro mě a mamince řekli, že
se za dvě hodiny vrátím. Protáhlo se to na skoro osm měsíců,“ přiblížil Jaromír Hádek, tehdy sotva patnáctiletý
výrostek. 25. října 1949 Státní soud soudí skupinu, která se vyšetřováním rozrostla na čtyřicet lidí. Před soudem jsou
lidé z Brodu, kteří o činnosti hlavní skupiny věděli a pomáhali, ale i lesníci z Jizerky, kteří chlapcům pomáhali nebo
místní strážník Hladík.
Všichni jsou souzeni pro zločin zákona na ochranu republiky. Hádek je z nich nejmladší a spolu s Mrklasem jsou
zproštěni obžaloby. Oba ale putují do polepšovny v Zámrsku. Robert Hofrichter, jako zástupce Háby, dostal dvacet let
natvrdo a poté putuje po lágrech. Odvezli ho na Bory, tam byl do června 1951, pak jej převezli na Mariánskou na
Jáchymovsku, ale nebyl tam ani dva měsíce. „Pak mě vybrali mezi prvními do tábora Vojna u Příbrami. Byli tam skoro
samí političtí vězni, jednání bachařů a dozorců bylo ještě slušné, cítil jsem se alespoň v rámci možností dobře,“ přiblížil
po čase.
Nejhorší období na něj čeká v listopadu 1952. Do nechvalně proslulého lágru Rovnost na Jáchymovsku eskortovali
všechny, kdo dostal více jak deset let. „Rovnost byl hnusný tábor. Kolikrát jsem si tam říkal, že z něj už nevylezu.
Onemocněl jsem tam, v táboře v únoru 1953 zuřila epidemie infekčního zánětu jater infekční žloutenka,“ vyprávěl
Hofrichter. Následovaly další lágry – Bratrství, Vykmanov, Vojna, Bytíz.
V roce 1962 se dočká amnestie. Ale spousta věcí mu utekla, některé nepřebolely dodnes. „Máma zemřela necelé dva
měsíce před mým propuštěním. Bratr posílal v prosinci 1961 i potvrzení od lékařů, že umírá, ale pustit mě odmítli.
Vyřídil mi to velitel tábora, ale bylo zřejmé, že mu to není příjemné. Nepustili mě ani na pohřeb, i když už věděli, že
půjdu domů na amnestii. Maminka zemřela na konci března, mě pustili v půli května.“
Pracoval pak především na dráze jako posunovač a na nákladních vlacích. Doba, byl rok 1968, se zdála být plná
svobody. Pak ale přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy. V roce 1969 pak Robert Hofrichter, tehdy již s rodinou
odjíždí vlakem do Vídně, odkud se dostává do USA. „Do míst, kde jsem strávil mládí, jsem se poprvé po revoluci vrátil
až v roce 1994, a to dílem tím, že jsem do té doby pracoval. Od toho roku létám do Čech každý rok, někdy i dvakrát.
Později jsem začal přemýšlet o tom, že bych se vrátil, ale nelíbila se mi nálada v české společnosti. Lidé se na politické
vězně a emigranty dívali skrz prsty.“
http://jablonecky.denik.cz/
8
