Page 32 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 29/2018
P. 32
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 29/2018
LOUŽNICKÉ TRADICE
ŽNĚ
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy, pomáhal
na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček. Když přišli ženci
na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu
kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení nástrojů. Potřebný
brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a
ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a
vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně.
Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli
panáci.
Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby čert
nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené se
žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se vázalo několik pověr.
Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj.
Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti
skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi ve
víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy tomu,
kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší práce s
uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého krále.
Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali a přitom se také
dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl svázán a
musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka nebo žnečka
položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na zem a přitom říkala: „Poníženě vítáme,
my to právo máme svázati císaře i krále. I my to právo máme, vyprositi na soudek piva i na
sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí,
tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království“. Když došlo na odvoz obilí z pole,
zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve
vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí ve stodole
neshoří. Při cestě z pole nesměl hospodář
celou cestu promluvit. Tím ochránil obilí před
hlodavci. Hráči, karbaníci a milovníci číselné
loterie si brali hrst obilí sváženého z pole
doma pod polštář. Sny, které si jim tu noc
zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o
budoucí výhře.
DOŽÍNKY
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami
na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď
veselila na účet hospodáře. Příprava začínala
už týden před dožínkami, kdy začínala
děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí
všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak doprovázely poslední vůz
(zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější
žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé snopy“. Většinou
je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími
od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec s obilí. Na
Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se
rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu
otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní. Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla
chybět muzika, dobrá nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako
takové byly památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům
úrody. Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci
mladého osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel. Po žních a obžínkách následovalo mlácení
obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že
poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
32
LOUŽNICKÉ TRADICE
ŽNĚ
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy, pomáhal
na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček. Když přišli ženci
na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu
kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení nástrojů. Potřebný
brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a
ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a
vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně.
Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli
panáci.
Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby čert
nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené se
žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se vázalo několik pověr.
Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj.
Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti
skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi ve
víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy tomu,
kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší práce s
uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého krále.
Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali a přitom se také
dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl svázán a
musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka nebo žnečka
položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na zem a přitom říkala: „Poníženě vítáme,
my to právo máme svázati císaře i krále. I my to právo máme, vyprositi na soudek piva i na
sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí,
tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království“. Když došlo na odvoz obilí z pole,
zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve
vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí ve stodole
neshoří. Při cestě z pole nesměl hospodář
celou cestu promluvit. Tím ochránil obilí před
hlodavci. Hráči, karbaníci a milovníci číselné
loterie si brali hrst obilí sváženého z pole
doma pod polštář. Sny, které si jim tu noc
zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o
budoucí výhře.
DOŽÍNKY
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami
na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď
veselila na účet hospodáře. Příprava začínala
už týden před dožínkami, kdy začínala
děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí
všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak doprovázely poslední vůz
(zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější
žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé snopy“. Většinou
je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími
od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec s obilí. Na
Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se
rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu
otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní. Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla
chybět muzika, dobrá nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako
takové byly památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům
úrody. Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci
mladého osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel. Po žních a obžínkách následovalo mlácení
obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že
poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
32
