Page 10 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 25/2015
P. 10
LOUŽNICKÉ TRADICE
SVATOJÁNSKÁ NOC
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se
jedná o pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a
proto tento den zasvětila Sv.Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc
zvláštní moc, protože ze země vyvěrá obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v
tuto dobu bývají teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a
zjevují se dobrým lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z
těchto bylin je třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a omlazují, je dobré udělat si
koupel z těchto bylinek, člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása vystoupí z nitra na
povrch. Podmínkou je samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při
sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry-lesní žínky lákají k tanci mládence,
kterého potom utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci
kapradí se zlatými výtrusy, před tím se rozestoupí skála
a objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může zajistit
neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a
ochránit ho před temnými silami. Nedělky nosily za
pasem třezalku proti uhranutí a na ochranu dítěte,
aby jej neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata trhala
devatero kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani
promluvit, kvítí si dala pod polštář a ve snu se jí zjevil
její milý. Oblíbenou tradicí bylo a je skákání přes ohně
tak hezky ztvárněné ve filmu Babička, kde přes oheň skáče
nebojácná Viktorka. Tato veselice, která vyžaduje mnohdy velkou
odvahu, zajišťovala zdraví a svěžest a byla právě tím slavným
vítáním léta, hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým podtextem konaná u většiny evropských národů
(včetně Slovanů) na počest slunce a letního slunovratu. Podstata slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí
pravděpodobně z keltské, resp. keltsko-germánské mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí
závislosti člověka na cyklických proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech
a rituálech. Víra, že v noci na 24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté
poklady, rostliny získávají léčivou moc ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze
vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská
noc). V lidové tradici však i nadále přežívaly četné pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí
lidového folklóru (skákání přes oheň, házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že
byl ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i
na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve
světnici se za trám dávalo „svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ
POSTÝLKA“. Svátečně oděni občané,
natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez,
heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé růže
ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod stůl,
ozdobily svatými obrázky a věřili, že si tam v
noci přijde svatý Jan odpočinout. Postýlku
tam nechávali až 8 dní, poté koření
nasušili a používali je například do
koupele nebo k léčení dobytka. Místy
rodiče vkládali do svatojánské postýlky
malou nadílku nebo peníz pro děti. V
některých rodinách se těmito květy
zdobily celé setnice.
10
SVATOJÁNSKÁ NOC
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se
jedná o pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a
proto tento den zasvětila Sv.Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc
zvláštní moc, protože ze země vyvěrá obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v
tuto dobu bývají teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a
zjevují se dobrým lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z
těchto bylin je třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a omlazují, je dobré udělat si
koupel z těchto bylinek, člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása vystoupí z nitra na
povrch. Podmínkou je samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při
sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry-lesní žínky lákají k tanci mládence,
kterého potom utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci
kapradí se zlatými výtrusy, před tím se rozestoupí skála
a objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může zajistit
neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a
ochránit ho před temnými silami. Nedělky nosily za
pasem třezalku proti uhranutí a na ochranu dítěte,
aby jej neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata trhala
devatero kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani
promluvit, kvítí si dala pod polštář a ve snu se jí zjevil
její milý. Oblíbenou tradicí bylo a je skákání přes ohně
tak hezky ztvárněné ve filmu Babička, kde přes oheň skáče
nebojácná Viktorka. Tato veselice, která vyžaduje mnohdy velkou
odvahu, zajišťovala zdraví a svěžest a byla právě tím slavným
vítáním léta, hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým podtextem konaná u většiny evropských národů
(včetně Slovanů) na počest slunce a letního slunovratu. Podstata slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí
pravděpodobně z keltské, resp. keltsko-germánské mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí
závislosti člověka na cyklických proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech
a rituálech. Víra, že v noci na 24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté
poklady, rostliny získávají léčivou moc ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze
vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská
noc). V lidové tradici však i nadále přežívaly četné pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí
lidového folklóru (skákání přes oheň, házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že
byl ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i
na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve
světnici se za trám dávalo „svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ
POSTÝLKA“. Svátečně oděni občané,
natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez,
heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé růže
ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod stůl,
ozdobily svatými obrázky a věřili, že si tam v
noci přijde svatý Jan odpočinout. Postýlku
tam nechávali až 8 dní, poté koření
nasušili a používali je například do
koupele nebo k léčení dobytka. Místy
rodiče vkládali do svatojánské postýlky
malou nadílku nebo peníz pro děti. V
některých rodinách se těmito květy
zdobily celé setnice.
10
