Page 22 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 23/2017
P. 22
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 23/2017
LOUŽNICKÉ TRADICE
SLAVNOST SV. JANA
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se jedná o
pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a proto tento den zasvětila
Sv. Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc zvláštní moc, protože ze země vyvěrá
obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v tuto dobu bývají teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné
lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a zjevují se dobrým lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají
obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z těchto bylin je třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a
omlazují, je dobré udělat si koupel z těchto bylinek, člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása
vystoupí z nitra na povrch. Podmínkou je samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při
sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry-lesní žínky lákají k tanci mládence, kterého potom
utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci kapradí se zlatými výtrusy, před
tím se rozestoupí skála a objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může
zajistit neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a ochránit ho
před temnými silami. Nedělky nosily za pasem třezalku proti uhranutí
a na ochranu dítěte, aby jej neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata
trhala devatero kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani promluvit,
kvítí si dala pod polštář a ve snu se jí zjevil její milý. Oblíbenou
tradicí bylo a je skákání přes ohně tak hezky ztvárněné ve filmu
Babička, kde přes oheň skáče nebojácná Viktorka. Tato veselice,
která vyžaduje mnohdy velkou odvahu, zajišťovala zdraví a svěžest a
byla právě tím slavným vítáním léta, hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým
podtextem konaná u většiny evropských národů (včetně Slovanů) na
počest slunce a letního slunovratu. Podstata slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí pravděpodobně z keltské, resp.
keltsko-germánské mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí závislosti člověka na cyklických
proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech a rituálech. Víra, že v noci na
24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté poklady, rostliny získávají léčivou
moc ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila
vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská noc). V lidové tradici však i nadále
přežívaly četné pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí lidového folklóru (skákání přes oheň,
házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že
byl ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i
na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve
světnici se za trám dávalo „svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ
POSTÝLKA“. Svátečně oděni občané,
natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez,
heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé růže
ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod stůl,
ozdobily svatými obrázky a věřili,
že si tam v noci přijde svatý
Jan odpočinout. Postýlku tam
nechávali až 8 dní, poté
koření nasušili a používali je
například do koupele nebo k
léčení dobytka. Místy rodiče
vkládali do svatojánské
postýlky malou nadílku nebo
peníz pro děti. V některých rodinách se těmito květy zdobily celé
sednice.
22
LOUŽNICKÉ TRADICE
SLAVNOST SV. JANA
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se jedná o
pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a proto tento den zasvětila
Sv. Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc zvláštní moc, protože ze země vyvěrá
obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v tuto dobu bývají teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné
lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a zjevují se dobrým lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají
obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z těchto bylin je třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a
omlazují, je dobré udělat si koupel z těchto bylinek, člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása
vystoupí z nitra na povrch. Podmínkou je samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při
sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry-lesní žínky lákají k tanci mládence, kterého potom
utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci kapradí se zlatými výtrusy, před
tím se rozestoupí skála a objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může
zajistit neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a ochránit ho
před temnými silami. Nedělky nosily za pasem třezalku proti uhranutí
a na ochranu dítěte, aby jej neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata
trhala devatero kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani promluvit,
kvítí si dala pod polštář a ve snu se jí zjevil její milý. Oblíbenou
tradicí bylo a je skákání přes ohně tak hezky ztvárněné ve filmu
Babička, kde přes oheň skáče nebojácná Viktorka. Tato veselice,
která vyžaduje mnohdy velkou odvahu, zajišťovala zdraví a svěžest a
byla právě tím slavným vítáním léta, hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým
podtextem konaná u většiny evropských národů (včetně Slovanů) na
počest slunce a letního slunovratu. Podstata slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí pravděpodobně z keltské, resp.
keltsko-germánské mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí závislosti člověka na cyklických
proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech a rituálech. Víra, že v noci na
24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté poklady, rostliny získávají léčivou
moc ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila
vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská noc). V lidové tradici však i nadále
přežívaly četné pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí lidového folklóru (skákání přes oheň,
házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že
byl ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i
na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve
světnici se za trám dávalo „svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ
POSTÝLKA“. Svátečně oděni občané,
natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez,
heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé růže
ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod stůl,
ozdobily svatými obrázky a věřili,
že si tam v noci přijde svatý
Jan odpočinout. Postýlku tam
nechávali až 8 dní, poté
koření nasušili a používali je
například do koupele nebo k
léčení dobytka. Místy rodiče
vkládali do svatojánské
postýlky malou nadílku nebo
peníz pro děti. V některých rodinách se těmito květy zdobily celé
sednice.
22
