Page 17 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 18/2017
P. 17
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 18/2017
VÝROČÍ
V těchto dnes jsme si připomněli 72 let od skončení II. světové války.
Možná, že dnešní generace o toto téma nemá zájem, ale stále jsou mezi námi pamětníci, kteří tuto hroznou dobu
pamatují a je potřeba si ji neustále připomínat.
Zde Vám přináším vyprávění chlapce, který se narodil a žil v Loužnici, jak on a jeho kamarádi prožívali dobu
osvobození?
PŘÍBĚH Z KONCE VÁLKY V LOUŽNICI – ODHALENÍ „WERWOLVA“
Za války moc velké příděly nebyly, takže hodně kluků vylepšovala
jídelníček pytlačením pstruhů v místním potoce. Několik dní po
osvobození přišel jeden z kluků do party s nápadem, že nad
Tanvaldem je veliká přehrada (Souš), takže tam musí být hodně ryb.
Hranice s Německem padla, tak to musíme využít. Hned první neděli
pět kluků, kteří jsme měli kola, vyrazilo. Cestou do Tanvaldu jsme
měli překvapení, když nás Ruský voják dávkou ze samopalu zastavil
a chtěl nám odebrat kola. Naštěstí výstřely upozornily několik
Českých vojáků, kteří nám přišli pomoci. Vysvětlili Rusovi, že nejsme
Němci a nemá na naše kola nárok. Zbytek cesty proběhl dobře a s
úžasem jsme se rozhlíželi z pláže vedle hráze po přehradě. Hráz
hlídalo několik Českých vojáků v uniformách afrikakorpusu
označených trikolorou. Na pláži bylo několik hodně velkých člunů, pozůstatek po hitlerjuntském cvičišti. Byla to
fuška, než jsme jeden dostali na vodu. Ačkoliv poprvé, za chvíli jsme uháněli vodou a hledali přítok. Protože jsme
uměli rybařit pouze rukama, hledali jsme menší vodu a přítok. Ten jsme našli,
přistáli a pokračovali po značně rozervaném břehu, po balvanech a velikých
otvorech. Nevěděli jsme, že Souš má kyselou vodu a že tam prostě ryby nejsou. Po
krátké chvilce Pepík nás svolal, když v jedné díře nad vodou našel velký balík
zabalený ve vojenské maskovací celtě. Při otevření tam byly ruční granáty, závěra
pušek, pistole a mnoho jiného vojenského materiálu. Najednou jsme si uvědomili, že
asi 25 m od břehu je domek a že se z jeho komína kouří. Dostali jsme strach,
odnesli všechno do člunu a rychle veslovali pryč. Uprostřed přehrady již bylo veseleji
a Pepík již nabíjel pistoli a několika
výstřely ji vyzkoušel. U hráze nás vojáci
již čekali a my jim vše pověděli.
Okamžitě nastartovali dva motocykly a
čtyři odjeli k místu nálezu. Okolí
přehrady bylo málo zarostlé, takže byl
výhled po celou okrajovou silnici i
domek. Vojáci v domku nikoho nenašli,
byl výjimečný stav, každý Němec věděl, co ho čeká, když zatajil
nějaké zbraně. Vojáci nám z nálezu nic nevzali a řekli nám, kde to
máme v Tanvaldě odevzdat. V Tanvaldě jsme odevzdali ruční granáty,
a co jsme potřebovali a pistoli samozřejmě, také ne.
V lese před vesnicí jsme se rozhodli, že si zastřílíme. Když došlo na
mne, po výstřelu mi ruka vylétla vzhůru a já netrefil borovici na pár
metrů. Na druhý výstřel jsem uchopil pistoli nešikovně oběma rukama
a zpětný závěr mi ošklivě rozsekl palec. Prví raněný.
Druhý byl Honza. Když jsme večer u hospody na schodech vyprávěli
skupině dětí tuto příhodu. Jenda montoval nějakou „věcičku“ a ta mu
explodovala v rukou. Hosté z hospody vyběhli ven a transportovali ho
do nemocnice. Přišel o několik článků prstů a obličej pak měl, jako po
neštovicích. Velitelstvím obce následovně byla určena skupina mužů,
která nás odzbrojovala. Pistole se nenašla, prý ji Pepík zahodil do
doleního rybníka. Já vše před prohlídkou naházel sousedům do pole.
Při odstraňování plevele to našli, takže to na mě prasklo a já dostal od táty pořádnou odměnu. Jak se podívám na
svou ruku, tak mi tuto událost stále připomíná pořádná jizva na palci.
Josef Blažek
Foto: Zátarasy na silnici z Železného Brodu do Tanvaldu, vybudované v roce 1944 nebo 1945 německou
armádou. Dolení rybník pod křížkem. Oslava osvobození před školou v Loužnici.
17
VÝROČÍ
V těchto dnes jsme si připomněli 72 let od skončení II. světové války.
Možná, že dnešní generace o toto téma nemá zájem, ale stále jsou mezi námi pamětníci, kteří tuto hroznou dobu
pamatují a je potřeba si ji neustále připomínat.
Zde Vám přináším vyprávění chlapce, který se narodil a žil v Loužnici, jak on a jeho kamarádi prožívali dobu
osvobození?
PŘÍBĚH Z KONCE VÁLKY V LOUŽNICI – ODHALENÍ „WERWOLVA“
Za války moc velké příděly nebyly, takže hodně kluků vylepšovala
jídelníček pytlačením pstruhů v místním potoce. Několik dní po
osvobození přišel jeden z kluků do party s nápadem, že nad
Tanvaldem je veliká přehrada (Souš), takže tam musí být hodně ryb.
Hranice s Německem padla, tak to musíme využít. Hned první neděli
pět kluků, kteří jsme měli kola, vyrazilo. Cestou do Tanvaldu jsme
měli překvapení, když nás Ruský voják dávkou ze samopalu zastavil
a chtěl nám odebrat kola. Naštěstí výstřely upozornily několik
Českých vojáků, kteří nám přišli pomoci. Vysvětlili Rusovi, že nejsme
Němci a nemá na naše kola nárok. Zbytek cesty proběhl dobře a s
úžasem jsme se rozhlíželi z pláže vedle hráze po přehradě. Hráz
hlídalo několik Českých vojáků v uniformách afrikakorpusu
označených trikolorou. Na pláži bylo několik hodně velkých člunů, pozůstatek po hitlerjuntském cvičišti. Byla to
fuška, než jsme jeden dostali na vodu. Ačkoliv poprvé, za chvíli jsme uháněli vodou a hledali přítok. Protože jsme
uměli rybařit pouze rukama, hledali jsme menší vodu a přítok. Ten jsme našli,
přistáli a pokračovali po značně rozervaném břehu, po balvanech a velikých
otvorech. Nevěděli jsme, že Souš má kyselou vodu a že tam prostě ryby nejsou. Po
krátké chvilce Pepík nás svolal, když v jedné díře nad vodou našel velký balík
zabalený ve vojenské maskovací celtě. Při otevření tam byly ruční granáty, závěra
pušek, pistole a mnoho jiného vojenského materiálu. Najednou jsme si uvědomili, že
asi 25 m od břehu je domek a že se z jeho komína kouří. Dostali jsme strach,
odnesli všechno do člunu a rychle veslovali pryč. Uprostřed přehrady již bylo veseleji
a Pepík již nabíjel pistoli a několika
výstřely ji vyzkoušel. U hráze nás vojáci
již čekali a my jim vše pověděli.
Okamžitě nastartovali dva motocykly a
čtyři odjeli k místu nálezu. Okolí
přehrady bylo málo zarostlé, takže byl
výhled po celou okrajovou silnici i
domek. Vojáci v domku nikoho nenašli,
byl výjimečný stav, každý Němec věděl, co ho čeká, když zatajil
nějaké zbraně. Vojáci nám z nálezu nic nevzali a řekli nám, kde to
máme v Tanvaldě odevzdat. V Tanvaldě jsme odevzdali ruční granáty,
a co jsme potřebovali a pistoli samozřejmě, také ne.
V lese před vesnicí jsme se rozhodli, že si zastřílíme. Když došlo na
mne, po výstřelu mi ruka vylétla vzhůru a já netrefil borovici na pár
metrů. Na druhý výstřel jsem uchopil pistoli nešikovně oběma rukama
a zpětný závěr mi ošklivě rozsekl palec. Prví raněný.
Druhý byl Honza. Když jsme večer u hospody na schodech vyprávěli
skupině dětí tuto příhodu. Jenda montoval nějakou „věcičku“ a ta mu
explodovala v rukou. Hosté z hospody vyběhli ven a transportovali ho
do nemocnice. Přišel o několik článků prstů a obličej pak měl, jako po
neštovicích. Velitelstvím obce následovně byla určena skupina mužů,
která nás odzbrojovala. Pistole se nenašla, prý ji Pepík zahodil do
doleního rybníka. Já vše před prohlídkou naházel sousedům do pole.
Při odstraňování plevele to našli, takže to na mě prasklo a já dostal od táty pořádnou odměnu. Jak se podívám na
svou ruku, tak mi tuto událost stále připomíná pořádná jizva na palci.
Josef Blažek
Foto: Zátarasy na silnici z Železného Brodu do Tanvaldu, vybudované v roce 1944 nebo 1945 německou
armádou. Dolení rybník pod křížkem. Oslava osvobození před školou v Loužnici.
17
